maloCHOV.cz

fórum pro hospodáře všeho druhu

Trnitá cesta koz do českých hospodářství

Popis: Článek z publikace Pameny a studie Národního zemědělského muzea

Kategorie: Kozy

Odkaz na článek: Vybrat vše

[url=https://malochov.cz/kb/viewarticle?a=44&sid=4851d1c78b56075450fa9d39ff0b8d7a]Články - Trnitá cesta koz do českých hospodářství[/url]

Prameny a literaturu jsem z tohoto textu kvůli jeho délce vymazala. V originále si jej můžete přečíst i stáhnout zde:https://www.nzm.cz/veda-a-vyzkum/casopi ... edelstvi-i


Vladimíra Růžičková
Trnitá cesta koz do českých hospodářství

Koza byla jedním z prvních zvířat, které člověk ochočil a domestikoval. Byla a je rozšířena
po celém světě, v mnoha oblastech má nezastupitelné místo ve výživě národů. Je hojně
rozšířena i v Evropě. U nás nikdy neměla takovou vážnost, aby ji chovatelská veřejnost
zařadila mezi svá zvířata, a pokud ano, nikdy nebyla koza rovnocennou partnerkou ani
těm nejméně oblíbeným zvířatům. Byla období, kdy z naší krajiny téměř vymizela. Co
vedlo naše chovatele k tomuto přístupu ke kozám, je předmětem následující úvahy.
Teprve ve 21. století nachází koza uznání mezi ostatními hospodářskými zvířaty,
jaké si zaslouží. Napomohly tomu hospodářské poměry, veřejná osvěta a změna životního
stylu. Díky tomu byly překonány předsudky, které přes všechny klady, které vždy a všude
chov koz přinášel, bránily jeho všeobecnému rozšíření.

Odedávna lidé věděli, že koza je velice skromné zvíře, které nemá velké nároky
na ustájení a krmení. Proto člověk kozu ochočil a zařadil mezi ostatní zvířata, která žila
v jeho blízkosti, o která se staral, aby je využil ve svůj prospěch. Pro kozu nehromadil
potravu na zimu. Brzy zjistil, že to není nutné, že koza i při nepřízni počasí je schopna
najít si pastvu sama. Často tuto její schopnost využívala i ostatní zvířata ze stáda. Kde
přesně došlo k domestikaci kozy, není známo. Podle archeologických nálezů se lze
domnívat, že koza zdomácněla na více místech, protože divoké kozy se vyskytovaly
téměř po celém světě.
V Evropě se vyskytovala divoká koza Capra prisma Adametz,
ovšem evropská plemena koz nepocházejí pouze z této divoké formy kozy, což svědčí
o tom, že různé národy si při svém přemísťování do jiných teritorií stěhovaly i stáda svých
domestikovaných zvířat. Charakteristickým, dědičně velmi stálým znakem plemen, která
byla od Capra prisma Adametz odvozena, jsou zatočené přední hrany rohů ve směru
hodinových ručiček. Slované domestikovanou kozu převzali od Keltů.
Podle vyobrazení na egyptských památkách a ze staroegyptských spisů lze
soudit, že byla hojně chována již ve starém Egyptě. Egypťané využívali kozí maso, mléko
a kůže. Kůže využívali jako papír ke psaní textů.
Rovněž je známo již z řecké mytologie, že Zeus byl v pohoří Dikty odchovaný
mlékem divoké kozy. Podobně i Asklépios a Aegistos.
Ve starověku a středověku bylo kozí mléko vysoce ceněné jako zdravá výživa
dětí a nemocných lidí. Dokonce se kozí mléko doporučovalo jako lék proti tuberkulóze.
To však bylo později zavrženo.

Koza domácí má povahu veselou, rozmarnou a čtveračivou. Kozy jsou hbité, čilé
a chytré, obratně šplhají a skáčou, přitom jsou rozvážné a zmužilé. Při hledání potravy jsou
vybíravé a takřka stále touží po novém požitku. Se zvláštní zálibou požírají stromové listí.
Jejich zvláštností je, že spásají mnohé rostliny, které jsou pro jiná zvířata škodlivé, jako
vlaštovičník, podběl, rozchodník ostrý nebo bolehlav.
Přes svou čilost je koza krotké zvíře s vysoce vyvinutým zrakem, sluchem a čichem.
Má vynikající orientační smysl, proto se i z velké dálky dokáže sama bezpečně vrátit domů.
Vyniká i vysokou inteligencí, zřejmě i proto je poměrně samostatná s málo vyvinutým stádovým pudem.
Některé přednosti kozy lze vysvětlit jejími biologickými vlastnostmi. V prvé řadě to je slabá
a zejména slabá stehna se zvlášť pevnými a pružnými šlachami, které kozám dávají možnost
dlouhého pohybu bez únavy a rovněž pohyb v terénu, kde ostatní zvířata mají problémy.
Kozy se lehce pohybují v kopcovitých a skalnatých terénech, některé nemají problém vyšplhat
na strom. Tato skutečnost je důležitá při pastvě.
Koza je velmi nenáročná na krmení. Zužitkuje všechna odpadní krmiva. Proto se kozami
vypásaly různé porosty, většinou takové, které již nebyly vhodné pro ostatní zvířata.
Porosty na mezích, příkopech, škarpách podél cest, opuštěné úhory, křovinaté pozemky, suché louky po seči.
Kozy byly vhodné i pro chov v chudých hornatých oblastech, kde se těžce uživila ostatní zvířata.
Toto jsou vlastnosti, díky kterým byl a je chov koz tak celosvětově rozšířený.

Nicméně v našich krajích vůči kozám měli chovatelé některé výhrady, kvůli kterým se bránili zařadit je mezi svá zvířata.
Počty chovaných koz v některých státech Evropy v r. 1907 a 1914 (Heine)
r. 1907 r. 1914
Německo 3,327 mil 2,63 mil
Řecko 2,5 mil 1,35 mil
Itálie 1,8 mil 1,69 mil
Rakousko 1 mil 1 mil
Švýcarsko 0,354 mil 0,415 mil
Švédsko 0,068 mil 0,112 mil
Rozdíly těchto čísel ukazují, jak byl počet chovaných koz v Evropě proměnlivý.
Díky rozvoji chovů jiných hospodářských zvířat, koz v některých státech ubývalo
(Německo - rozvoj chovu skotu), jinde díky jejich přednostem přibylo (Švýcarsko - díky
většímu využití pastvy ve vysokohorských podmínkách).
Nejinak tomu bylo i v našich zemích, ale až ve 20. století.
r. 1900 1910 1920 1930
501 099 654 440 1 117 947 1 001 207
1 MACALÍK, Basil: Učebnice chovu domácího zvířectva. Brno 1927.

V našich hospodářstvích byla koza dlouhá léta popelkou. Chudým lidem
nahrazovala krávu, tedy zdroj mléka jako jednu ze základních potravin ke své výživě.
Krávu neměli možnost chovat, neboť jim chyběla půda, která by krávě zajistila řádnou
výživu. U drobných rolníků byla koza trpěna, pokud její chov prosadila hospodyně jako
svou zálibu, nebo pokud jí či někomu z rodiny chutnalo kozí mléko, případně pokud bylo
pro někoho z rodiny doporučeno jako lék. Pro větší statkáře byl chov koz nemyslitelný.
Hrdost jim nedovolila, aby díky přítomnosti kozy ve svých chlévech upadli v podezření,
že trpí chudobou, a to i kdyby to byla pravda. Kromě toho statkáři přijímali přítomnost
koz v sousedství jako zlo, kterému je těžké se vyhnout. Zlo viděli v tom, že bezzemci,
kteří v jejich okolí kozu drželi, ji vyživovali na jejich úkor.

Od počátku zemědělství v našich zemích (5. stol.) se všechna domestikovaná zvířata
pásla celoročně v lesích. Na zimu se ustájily chovné matky a mladá zvířata v primitivních stájích,
kde se přikrmovaly lesními plody (žaludy, bukvice) a usušenými mladými výhonky stromků a keřů,
podestýlalo se shrabaným suchým listím. Pomalu díky tomuto využívání lesů docházelo
k jejich proměně. Lesy řídly, postupně se měnily v háje, pokud vůbec nezmizely.
S postupným rozvojem lidské populace však docházelo i k zintenzivnění zemědělské
výroby. V důsledku husitských válek získala šlechta do svého vlastnictví původně
církevní půdu, na které byla posléze nucena hospodařit. Tento velký nárůst vlastnictví
půdy byl ideálním předpokladem pro vznik velkostatků, které zajišťovaly při rozumném
způsobu hospodaření slušné finanční zisky. Co představovalo rozumné hospodaření?
V tomto období to bylo využití půdy k pěstování především těch komodit, které bylo
možné výhodně zpeněžit. Protože jich nebylo mnoho (chmel, len apod.), hledaly se další
zdroje vyšších finančních zisků přicházejících z hospodaření na vlastní půdě.

Jedním z nich byl chov hospodářských zvířat. Pro zpeněžování masa, mléka a mléčných výrobků
v tomto období neexistovala taková odbytiště, pro která by se tyto produkty získávaly ve
velkém. Skot byl ceněn především jako výrobce kvalitního hnojiva pro obohacení polí
a pro svou tažnou sílu, která byla ve velkém využívána při polních pracích. Prasata byla
chována pouze v jednotlivých několika kusech pro vlastní potřebu majitele, rovněž tak
i drůbež. Výhodný se v tomto období ukázal chov ovcí, a to díky rostoucí poptávce po
vlně, jejíž ceny v průběhu několika století neustále stoupaly. K tomu, aby se rozšířil chov
ovcí, nahrával i extenzivní způsob hospodaření. Trojhonný systém, který každoročně
disponoval s třetinou veškeré půdy, která ležela ladem, byl pro chov ovcí ideální. Díky
tomu se v průběhu 16. – 19. století chov ovcí rozšířil do takové míry, že neexistovalo
panství, kde by se nepásla až stohlavá stáda ovcí. Ovce byly ve středu zájmu převážně
šlechty, která disponovala půdou, ale i finanční hotovostí, která byla nutná pro dovoz
zahraničních plemen převážně merinových, kterými zušlechťovala původní české ovce
tak, aby jejich vlna vyhovovala požadavkům zahraničních odběratelů vlny. Požadavky na
kvalitu vlny se přirozeně měnily a vyhovět jim byl dlouhodobý proces. Právě v procesu
zušlechťování chovu ovcí se nacházejí počátky plemenářské práce, ze které hlavní
poznatky a zkušenosti byly v pozdějších obdobích využívány i u dalších druhů zvířat
při rozvoji jejich chovu. Ovce nejen že spásaly úhory, zároveň je však i hnojily, a tím
zkvalitňovaly. Staly se nedílnou součástí trojhonného systému hospodaření.
Chov ovcí nevyžadoval vysoké náklady a přinášel vysoké zisky jako žádné jiné hospodářské zvíře.
Proto se staly všem dalším zvířatům, včetně koz, velkým konkurentem. A nejen to, ovce
se natolik rozšířily, že pro poddané se staly trnem v oku. Stohlavá panská stáda ovcí
v 17. století spásala bez výjimky louky i pole nejenom svých majitelů, ale i poddaných,
spásala selské pastviny, ale i lesy. Škody, které stáda ovcí napáchala poddaným, vedly
velmi často ke stížnostem i selským vzpourám. Nicméně honba za ziskem vedla
k neustálému zvyšování početních stavů ovcí. Není proto divu, že i tak skromné zvíře
jako je koza, bylo ovcím a potažmo jejich chovatelům na obtíž. Koza byla vytlačována na
nejhorší pastviny tam, kde již žádné jiné zvíře nebylo schopné se nasytit. Snaha vrchnosti
o zajištění co největších ploch k pastvě svých stád ovcí vedla k omezování počtu
chovaných zvířat u poddaných. Toto omezení mělo ochránit i panské lesy, které ničila
pastva zejména koz, které dokázaly totálně zlikvidovat mladé porosty. Důvodem bylo
zachovat alespoň částečně zisk z těžby dříví.
V 18. století nastaly v systému hospodaření zásadní změny, které postihly i chov
koz. Docházelo k intenzifikaci zemědělské výroby, která spočívala v zavádění pěstování
nových plodin jako okopanin a jetelovin, které změnily trojhonný systém ve střídavý.
Tím přestal v dosud známé podobě existovat úhor, který zajišťoval byť nekvalitní pastvu
domácím zvířatům. Zvířata se začala chovat ve stájích, kam jim byla krmiva donášena
v omezených dávkách. Nové plodiny však zajišťovaly kvalitní výživu zejména skotu
a ovcí ve vrchnostenských chlévech. Opačná situace nastala v rolnických hospodářstvích.
Napomohl tomu i Tereziánský lesní řád, dokument, který vydala státní správa v roce
1754 z důvodu dezolátního stavu lesů na našem území. Kromě pravidel pro těžbu
a zalesňování vymýcených míst upravoval tento patent i lesní pastvu dobytka. Podle něj
neměly být ovce pouštěny do mladých lesních kultur a pastva koz byla zcela zakázána.
Například hrabě Rudolf Kounic v roce 1649 vydal zákaz chovu koz, kozlů a kůzlat
na svém velkomeziříčském panství.
Tato pravidla nebyla příliš dodržována, protože vrchnosti nevyhovovalo omezování těžby,
poddaným zákaz pastvy. Obrat nastal teprve s rozvojem průmyslového podnikání,
kdy se značně zvýšila potřeba dřeva. Rozmach lesního hospodářství nemilosrdně omezil
pastvu v lesích, zintenzivnil výsadbu a zavedl plánovitou těžbu dřeva.
Na přelomu 18. a 19. století nastal prudký pokles počtu chovaných ovcí.
Zejména v důsledku napoleonských válek a neúrody klesly počty chovaných ovcí
až o 60%.

Ani toto snížení počtu pro kozy vysoce konkurenčních zvířat však nevedlo
k rozvoji a rozšíření chovu koz. Koza nadále zůstávala na pokraji zájmu chovatelů.
Zůstávala zvířetem chudiny. Ani sedláci nechovali kozy. Nedovolovala jim to jejich
hrdost, za kozy se sedláci styděli, koza byla ukázkou jejich slabosti a chudoby. Kozy
chudých sousedů byly pro sedláky nutné zlo, které ve většině případů škodilo na jejich
pozemcích, ale kterému se nešlo vyhnout. Statkáři viděli kapku kozího mléka, kvůli
které jim koza všude překáží a navíc vybírá nejlepší krmiva, která by mohla mít kráva
či ovce. I chalupníci, pokud to jen trošku šlo, raději chovali prase nebo ovci. Kozí mléko
i maso mělo pro naše obyvatele pachuť, na kterou nebyli zvyklí a která jim byla odporná.
Přitom velmi často byla tato nepříjemná vůně spojená s čistotou kozích chlévů, ze kterých
byla absorbována. Leckdy stačilo zvýšit péči o kozí chlívek, aby byla alespoň částečně
eliminována. Odpudivým byl zápach kozla. Jeho chovatel často pozbýval vážnosti mezi
ostatními obyvateli vesnice právě díky kozlímu zápachu. Kromě mléka však kozy dávaly
další, mnohem cennější užitek. Jemnou kůži, vhodnou k výrobě rukavic a pergamenu,
střeva k výrobě strun hudebních nástrojů a srst vhodnou k výrobě štětců, klobouků apod.
Rovněž maso, zejména kůzlečí, pomalu získávalo na oblibě.

S rozvojem průmyslu a měst ve 2. pol. 19. století se zvyšoval i počet
obyvatel, které zemědělci zásobovali potravinami. Pro zemědělce tak vznikla velká
odbytiště pro jejich produkty a zároveň nutnost hospodárnějšího využití stejné výměry
zemědělské půdy k výrobě většího množství potravin. Zemědělství se tak přirozenou
cestou zintenzivňovalo. Kupodivu však tato intenzifikace zemědělství a nárůst počtu
obyvatel napomohl přirozenou cestou rozvoji chovu koz. Koza se stala „dojnou krávou“
nejchudších vrstev obyvatelstva, a to nejenom venkovských malorolníků a bezzemků, ale
ve větší míře i městské chudiny, dělníků, zřízenců či malých živnostníků. Pro městskou
chudinu byly pro chov kozy důležité malé pořizovací náklady, které byly nezbytné
k postavení malého chlívku a zakoupení kozy, dále možnost využití malého prostoru
městských dvorků a snadnější opatřování menších zásob píce nezbytné k výživě kozy.
V příměstských dělnických koloniích snad neexistoval dvorek, kde by kromě drůbeže
a králíků nebyla chována i koza. Kozy vypásaly příměstské meze, škarpy podél cest,
holiny a louky. Pozemky průmyslových areálů a nevyužité městské pozemky se stávaly
pastvinami, kde se kozy pásly, případně zde jejich majitelé pečlivě vysekávali každé
stéblo trávy, kterou mohli předložit svým zvířatům.

Koza získávala na velké vážnosti ve válečných letech. Počty chovaných koz
vzrostly převážně během I. světové války, kdy hlavně městské obyvatelstvo velmi trpělo
nedostatkem potravin. Koza svou skromností a nenáročností se stala pro mnohé nejenom
městské rodiny záchranou před vyhladověním. Tak např. na Slovensku se v roce 1910
chovalo 38 tisíc a v roce 1920 již 83 tisíc koz. Tento počet se téměř udržel až do II. světové
války, kdy vzrostl téměř na dvojnásobek.
Rovněž na Hané bylo v roce 1910 32 tisíc a v roce 1920 50 tisíc koz.
ěhem válek i ti sedláci, kteří měli ke kozám největší odpor,
zavedli z nutnosti jejich chov ve svých hospodářstvích. Krávy totiž rekvírovala armáda,
a tak aby se sedláci vyhnuli dalším rekvisicím, zavedli raději chov koz. Po válce mnoho
hospodářů chov koz opustilo, nicméně mnoho jich chovalo kozy i nadále, a to z důvodů,
které byly známé již koncem 19. století. V souvislosti se zaváděním družstevních
mlékáren a rozšířením chovu prasat začal být chov koz vyhledávaným. V hospodářstvích
se odvádělo veškeré kravské mléko do mlékáren, kde se výhodně zpeněžilo a pro potřebu
rodiny hospodáře se využívalo mléko kozí. Nejen že se pilo čerstvé kozí mléko, ale brzy
se z něj začaly vyrábět sýry, dokonce i máslo. Záhy se zjistilo, že k omezení nežádaného
pachu kozího mléka stačí udržovat kozy v čistém a větraném chlévě. Kozí mléko však
bylo hojně využíváno i k přikrmování selat, aby rychle rostla. Pokud bylo kozího mléka
dostatek, byla jím přikrmována i prasata na výkrm. Jejich přírůstky pak byly vyšší než
při klasickém krmení, kvalita masa a hlavně žádoucího sádla byla rovněž vyšší. Koza
v hospodářství byla důležitá i v období „stání nasucho“ krávy před otelením i v době po
otelení, kdy mlezivo sála od krávy telata. Kozí mléko opět zastoupilo v lidské výživě
kravské mléko. Koza se tak stala velmi levnou a nenáročnou výpomocnou dojnicí.

Vliv křesťanství na chov koz
V naší kultuře je rozšířen symbol kozy vlivem křesťanství, které se podílelo na
utváření lidových zvyků a tradic. V nich je často možné najít vysvětlení jevů, které se nám
zdají nepochopitelné a nevysvětlitelné. Divíme se, proč u nás nebyly kozy v oblibě tak jako
v sousedních zemích. Lze se domnívat, že obavy z koz plynuly i z křesťanských symbolů
kozy. Základ této symboliky je možné nalézt v běžných životních projevech a typických
povahových rysech kozy a kozla. Koza je odedávna známá velmi nízkými nároky na
podmínky pro rozmnožování a vysokou plodností. Pro kozly je typický intenzivní
zápach, který vylučují po dosažení pohlavní zralosti. Obecně je koza samostatná a nemá
vyvinutý silný stádový pud, je tedy pravděpodobné, že právě díky tomu se stala pro různá
náboženství ztělesněním lidských nectností.

V lidových zvycích, pohádkách a pověstech se vyskytuje často postava čerta.
Vystupuje zde většinou jako zlá bytost, jejíž hlavní poslání je trestání nenapravitelných
hříšníků a pokoutné záškodnictví. V hodnocení postavy čerta je zřejmý vliv církve.
V době před příchodem křesťanství byl čert vnímán jako chlupatý a rohatý přírodní
démon, žijící v hlubokých lesích a ve skalách. Dalo by se říci, že byl rovnocenným
bratrancem starořeckých satyrů. Satyři byli napůl lidé, zarostlí do půl těla srstí, s růžky
a kozíma nohama s kopýtky. Byli součástí průvodu boha vinné révy Dionýsa, proto také
holdovali vínu a hudbě, pronásledovali nymfy, přepadali pastýře a strašili poutníky. Mezi
ostatními oslavami byl bohem Dionýsem oslavován i příchod jara. Tyto oslavy převzaly
i další národy, u nás vznikl masopust, jehož konec je oslavován průvodem masek s taneční
zábavou. A právě tento průvod připomíná svůj původ v bujarých antických oslavách.
Hlavní postavou je poživačný tlouštík, kolem něhož se vyskytuje mnoho zvířecích masek.
Mezi nimi je velmi často maska kozla. V minulosti byla těmto maskám přisuzována
magická moc, která měla jejich prostřednictvím předat maskovanému člověku žádoucí
vlastnosti daného zvířete. V případě kozla to byla pojistka, jak si do následujícího roku
zajistit sexuální vitalitu, příznačnou právě pro kozla.5
Prohlásit kozla za zvíře ztělesňující lidskou neřest nebylo pro církev nic složitého
díky jeho typickému chování. Stal pro církev zvířetem, jehož prostřednictvím vstupovaly
zlé síly do lidského světa. Závažné bylo tvrzení, že pomocníkem čarodějnic byl kozel. Ten
byl často připomínán při inkvizičních procesech, kdy obviněné ženy nuceně přiznávaly
spolčení se sabaty, kterým předsedá ďábel v podobě velkého, černého a páchnoucího
kozla se žlutě svítícíma očima. Tyto nechvalně proslulé události se již dávno staly pouhou
úsměvnou povídačkou, ale zřejmě zanechaly v srdcích chovatelů stopu, která mohla být
jistou byť malou příčinou, která bránila chovu koz v našich krajích.
V naší kultuře dodnes přetrvala postava čerta v podobě průvodce sv. Mikuláše,
který v předvečer svého svátku rozdává drobné dárky malým dětem. Úkolem čerta je
dodnes strašení dětí. Kromě tohoto existoval další lidový obyčej „chození s kozlem“,
odehrávající se v předvečer Tří králů. Vesnici obcházel „kozí král“ zvaný rovněž „příšerný
kozel“ v doprovodu kozlíků a čertů. Maskovaní chlapci měli tyče na konci s vyřezávanou
kozí hlavou. Obcházeli domy a hledali poschovávané ženy a dívky, které trkali rohatou
kozlí hlavou, dokud se nevykoupily koláči či jinými sladkostmi. Celý tento zvyk byl silně
erotický, možná i proto se nedochoval.

Kromě lidových zvyků, ve kterých se často vyskytovala zvířata v různých
podobách, používala se živá zvířata k rituálním obětem. V naší kultuře se obětování
zvířat hojně vyskytovalo až do poloviny 19. století. Tyto tradice měly kořeny hluboko
v minulosti již v pohanské kultuře, ve které byly velmi rozšířené živé oběti přinášené
různým přírodním božstvům.6
Kromě jiných byl i kozel jedním z obětních zvířat.
U nás dlouho přetrvával zvyk zvaný shazování kozla. Konal se 25. července, na svátek sv.
Jakuba. Živý, pentlemi ozdobený kozel byl za doprovodu svobodných dívek, oblečených
jako družičky, dopraven před kostel, kde mu před obecenstvem byla přečtena humorná
obžaloba a rozsudek. Poté byl slavnostně shozen z věže kostela. Celou tuto akci měl
v režii řezník, který kozla po shození usmrtil podříznutím, prodával kozlovu krev, která
podle pověsti měla léčivé účinky. Dodržování této tradice bylo poměrně rozšířené a to
nejenom na venkově, ale i např. v Praze, kde byl kozel shazován z věže kostela sv. Jakuba
nebo sv. Lazara. Význam tohoto drastického zvyku měl několik výkladů. Původním bylo
přinášení živých obětí pohanským bohům, což se nelíbilo církvi, a proto vymyslela jako
důvod oslavy sv. Jakuba, který byl podle legendy shozen z Jeruzalémského chrámu.
Dalším důvodem byla víra, že smrt hříšného kozla sejme z přihlížejících diváků jejich
vlastní hříchy a v neposlední řadě byl kozel obětován za účelem usmíření přírodních sil
před nadcházejícím obdobím žní.
Z lidových tradic a zvyků je zřejmé, že specielně kozel byl církví stavěn
do pozice, která mu nedávala šanci získat si oblibu v hospodářstvích, což evidentně
napomáhalo vrchnosti v jejím úsilí nerozšiřovat chov koz u poddaných.

Chovu koz se i přes veškerou nepřízeň začala věnovat větší pozornost až na
počátku 20. století a nedostatek potravin za 1. světové války a v poválečné době přispěly
k uznání jeho významu. Nicméně stále se nedostávalo úřední podpory, která by zajištovala
odbornou úroveň chovu koz. Teprve nově založená Zemědělská rada moravská roku 1896
začala podporovat kromě chovu jiných domácích zvířat i o chov koz. Importovala ze
Švýcarska sánské kozy, zřizovala kozí stanice a plemenná stáda a prováděla kontrolu
užitkovosti. Kozí stanici tvořil sánský kozel se dvěma rovněž sánskými kozami. Později
byla vytvořena dvě větší čistokrevná stáda z 30 importovaných sánských koz a jednoho
kozla a další roky vznikla další plemenná stáda, která produkovala čistokrevný plemenný
materiál pro vznik dalších stanic. Sánskými kozly ze všech stanic byly připouštěny
původní moravské kozy s cílem zvýšení dojivosti s vyšší tučností mléka. Tohoto cíle se
postupem času dosáhlo ale s tím, že bylo zcela vyhlazeno původní plemeno.
V roce 1945 bylo dosaženo nejvyššího počtu chovaných koz v Československu
- 1 595 252 koz. Velký podíl na tomto vysokém počtu koz měla opět válka. V prvních
poválečných letech se počty koz udržely, ale pak nastal prudký pokles jejich počtu,
způsobený vznikem zemědělských družstev, která plnila plány zásobování obyvatelstva
potravinami, které s kozími produkty nepočítaly. Jejich výroba byla pro poválečné
hospodářství velmi extenzivní. Kolem roku 1960 bylo v několika JZD jako doplňkový
výrobní program pokusně založeno několik velkých stád koz. Skončila však neúspěchem.
Podepsala se na něm kromě jiného opět i neochota k chovu koz, přetrvávající z historie.
Proto se kozy dostaly zpět do tzv. záhumenkových hospodářství, kde se chovaly klasickým
drobnochovatelským extenzivním způsobem. Produkce z těchto chovů byla využívána
v rodině chovatele, případně k prodeji.
Po r. 1989 s obnovením soukromého způsobu hospodaření a zemědělského
podnikání začal chov koz částečně nabývat na významu. Dnes se uplatňuje za účelem
ekologického a ekonomického udržování trvalých travních porostů, produkce mléka
a masa a v neposlední řadě i jako zájmová „hobby“ záležitost. V mnoha případech
spolupráce chovatelů koz s ochránci přírody vede k udržování některých biotopů jako
např. CHKO Kokořínsko, Bílé Karpaty a další. Poměrně malý produkční a ekonomický
význam koz se postupně zvyšuje, s ním se zvyšují i počty chovaných koz. V České
republice se od roku 2005, kdy se u nás chovalo 12623 koz, zvýšilo jejich množství na
21709 koz v roce 2010. Většina koz je zařazena do ekologických chovů a je ekonomicky
i politicky podporována státem. Kromě údržby krajiny jsou i dnes kozy chovány pro
mléko.

Kozí mléko se u nás používá jak k přímému konzumu, tak k výrobě široké škály
sýrů. Řeší problém sortimentu a ne množství, jak to bývalo v minulých obdobích, kdy kozí
mléko nahrazovalo nedostatek mléka kravského. Dnes doplňuje sortiment jinak bohatého
trhu. Kozí mléko podle zahraničních výzkumů má léčivé účinky, které se kozímu mléku
se přisuzovaly již ve středověku, byly prověřené letitou praxí, ale pochopitelně nebyly
podloženy vědeckými výzkumy. Ty byly provedeny až ve 2. polovině 20. století. Podle
nich kozí mléko zlepšuje celkovou kondici a imunitní systém, uplatňuje se při léčbě
chorob kůže, pozitivně působí na střevní aparát, napomáhá k léčení astmatu. Velmi
vhodné je kozí mléko pro dětskou výživu. U nás již v roce 1988 byla vypracována
metodika podávání kozího mléka dětem alergickým na kravské mléko. Kozí mléko je
pro takové děti cennou potravinou s možností alternativní výživy. Syrové kozí mléko se
u nás nevykupuje, proto ho většina chovatelů prodává tzv. ze dvora nebo ho zpracovává
na sýry ve svých faremních mlékárnách, kde je zároveň prodává. Konzumace kůzlečího
masa u nás stále nemá potřebnou tradici, což se odráží i na jeho spotřebě. I přes vzrůstající
popularitu chovu koz a spotřeby kozího mléka a mléčných výrobků, konzumace masa
zůstává na bodu mrazu. Kůzlečí maso se v malé míře konzumuje pouze ve spojitosti
s velikonočními svátky a ani zájem spotřebitelů o kvalitní biopotraviny nepomohl zvýšení
zájmu o kůzlečí maso.
Dnešními hlavními spotřebiteli kozích produktů jsou mladé rodiny s dětmi
a senioři. Jako hlavní motivaci uvádějí zdravotní důvody, např. alergie na bílkovinu
kravského mléka, doporučení lékaře či dietu apod. Další skupinou spotřebitelů jsou
labužníci, pro které jsou kozí produkty lahůdkou, kterou si rádi dopřejí. Tyto skupinky
spotřebitelů jsou natolik malé, že nejsou schopné zajistit odbyt kozích produktů, pokud by
jejich množství neúměrně vzrostlo. I přesto má chov koz své opodstatnění i dnes, nicméně
je vysoce závislý na ekonomické podpoře státu. Je otázkou, zda nezanikne, pokud stát tuto
podporu ukončí.