Agnes Pravá láska

[Jana P.]

Krátce před štědrým dnem jsem se s hovawartí kámoškou dojela podívat do chovky za naší Leiou. Štěnátka vyrostla, měla už pět kilo, a byla rozkošnácká. Báječně strávené dvě a půl hodiny. Leia Daimar vybrána, oranžová šnůrka. Domů si jí přivezeme 9.1. Uvidíme, co na to budou říkat ty naše dvě tetky.

[Hhippie]

Janiiii, to je ňuňánek!

[Jana P.]

Leia Daimar.
Leinku jsme přivezli v pátek 9.1.2026 za poněkud dramatických okolností.Zima se zrovna rozhodla převzít vládu a cesta ku Praze byla nesjízdná. Do chovky jsme se dotali až kolem čtvrté odpolední a zpět domů za tmy.
Leiu jsme vyložili prakticky rovnou do chřtánů našich starších fen. A to byl mazec. Copak Cita,desetiletá,ta vcelku normální ale Agnes,pět, vyvádla jak šílená,myslela jsem si, že Leiu sežere. Naprosto jsem nebyla na takový bengál připravená.
Když manžel v roce 2016 dovezl dvouměsíční Citu domů, já byla v lázních po léčbě CA, tak jí postavil k první Agnes a ta jí onuchala a řekla jo to by šlo, a od té doby byly kámošky. Za dva dny pro mne jel do Karlovy Studánky a nechal je na dvorku samotné celý den, ani nás nenapadlo, že by se mělo něco stát.
No, nyní to bylo jinak. A fakt to bylo těžké. Za dva dny mne napadalo, že snad Leiu vrátím. Nesmysl, ale napadala. Agnes se chovala jak divoká šelma.
Mno, musela jsem se probrat, zavolala dvěma chovatelkám kámoškám, co se zabývají i s problematickými hovíky. Nasála rady a ponaučení,načetla kde co, rychle,shlédla videa…a začala u sebe.
Bylo třeba si nastavit vnitřní klid, sebedůvěru, postavit sebe na první místo, přestat polidštovat psy, mnohem méně mluvit, nevím jak vám to popsat.
Ale musím říct, že nyní, po více než měsíci, je situace nesrovnatelná.
Agnes měla různé nátlaky, třeba nechtěla v mrazech domů, i v noci byla venku, očividně se mnou nemluvila, trucovala, ale žrala a na prochajdy chodila. Já dala Leiu na vodítko a bránila jí ve věčném naskakování a okusování jak už to štěnata dělají, na Agnes, to pomohlo. Situace se zlepošovala pomalu, venku, ve volném prostoru to šlo lépe, uvnitř to trvalo.
Já neustala v práci na sobě. A také hodně Leiu socializuji. Jezdí autem, chodíme mezi psy i lidi, v práci se mnou byla, výtahem jela…
Má skvělou povahu, zas o fous jinou, každá naše fena je trochu jiná.
Jsem vděčná, že se mohu učit další dovednosti. A už mi zas často soužití se psy dělá radost.
Cita je standardní, stále si drží místo v čele, je zdravě sebevědomá. Agnes se zlepšila, podpořila jsem ji zdravě, že vše je a bude stejné, jen nás je víc. A vše se bude dít tak, jak chci já a manžel. V klidu ale neústupně.
Nemusím vám psát, že psi poznají vše co se děje uvnitř nás. Proto je třeba pracovat na sobě.
Leia krásně prospívá, dnes jsou jí tři měsíce, už váží přes 14 kilo, je šikovná, žravá, takže už na pamlsky zvládne lecos. Je chytrá. Zajímavá.
A je to krásná trojka.
Můj sen mít zároven fenky hovawarta všech tří barev se splnil. A má to nepopsatelné přidané hodnoty.
Ještě kupa práce mne čeká, ale i radosti.
V sobotu jsme byly s Leiou na Free sobotě u Desenského, zajímavé. Bylo tam mnoho lidí, kteří mají rádi psy, takže socializace na lidi, tu potřebujeme, krásně probíhala. U nás prakticky na samotě je toto problém, nejsou tu lidi a ani psi, kteří by se venčili.chodím s Leiou každý den tou naší jednou ulicí s rozeřvaným komandem, a ona nic , jdeme a zvládá to, jsem v klidu.

[Dena]

Jano kéž by všichni majitelé psů přistupovali k chovu s takovou zodpovědností jako ty.
Hodně radosti z psích holek přeju!

[Hhippie]

Jani, a to máš ještě výhodu toho otevřeného prostoru.
Pamatuji se, když táta přišel s tím, že jeho pracovní lovecký pes stárne, ale protože byl fakt eso v té jednotě, tak bylo škoda zahodit ty schopnosti a že když bude pes mladý, tak se prý rychleji všemu naučí.
Tak se k němu, do toho paneláku, kam nikdy starému žádné zvíře nevstoupilo, přinesl štěně.. strašná mela… štěně dost počochněné, ale přežilo… od té doby se museli dlouho hlídat, než starý začal mladého tolerovat… nevím, jestli ten druhý pes by byl postižený i tak… každopádně to bylo psychicky narušené zvíře. Svým způsobem z něj vyrostl autista. Tak, jak to zná člověk u lidí. Nesnadno se s ním někdy domlouvalo…
Ale u nás samozřejmě nehrozilo, že by se pan páníček zamyslel nad sebou.
Já mám ráda, jak o svých psech přemýšlíš a jak s nimi pracuješ. Je to moc hezké sledovat (číst). Díky za sdílení
Jsem ráda, že sis splnila sen a že se to vyvíjí správným směrem

[Jana P.]

Veru díky.
Byla bych ráda, kdybyste se mnou sdíleli své zkušenosti se životem, výchovou psů, své postřehy, prostě cokoliv. Zpětná vazba atd.
Je tu někdo takový?

[Františka.]

Jak přesně reagovala Agnes na malou? Snažila se ji zakousnout? Mám v současnosti také tři psy, dva staré a jednoho mladého a jsem ráda, že spolu nějak žijí, i když to také nebylo jednoduché.

[Jana P.]

Přišlo mi, že když jsme Leiu vysadili z auta, byla v naprosté panice, chtěla utíkat, vypadala zděšeně, strašlivě na ní vrčela, cenila celé zuby, ale opravdu děsivě, vypadala jak vlk, nechchtěla s ní být v místnosti ani venku na dvoře. Přestala s námi komunikovat, také jí sem tam více stiskla leia pak zaknučela. Nejhorší bylo prvních deset dní, pak se pomalu situace začala zlepšovat, vlastně od chvíle, kdy jsem zamezovala leie aby na agnes skákala ustavičně, dala jsem jí vodítko, a nedovolila jí to. Pak jí Agnes více na procházkám mučila, i když na ní leia neskákala , a neměla vodítko. Sem tam jsme to museli usměrnovat na obě strany. Nyní, po pěti týdench se situace dle mne znormalizovala, leia na za agnes lítá, skáče na ni vobkusuje jí, agnes jí taky vobkusuje, ale leia nezaknučí, jsou hodně divoký, taky leia roste. Ale už ležej společně na pelechách, už vidím, že jí občas agnes volizuje láskyplně, prostě je to poznat, že se to fakt znormalizovalo. Ten první týden jsem měla strach, že agnes leiu zakousne.
Jak jste postupovala při zařazování do smečky?

[Františka.]

Nejmladší byl v době příchodu už půlroční. Hlavní pes ho přijal dobře, druhý v pořadí ho nesnášel. Čas od času se poprali. Už mám se rvačkami psů, hlavně cizích, nějaké zkušenosti a vždy se mi je podařilo dostat od sebe živé a málo nebo vůbec ne pokousané. Přišla jsem na to, že když toho prostředního chytnu za ocas a zvednu do výše, rvačka skončí. To byste Vy nemohla, máte je přece jen větší . Nebo jsem jednomu narazila kbelík na čenich a druhého mezitím za ocas odtáhla. Stříkání vodou vůbec nepomáhá. Nejhorší bylo, když se dva rvali a třetí se přidal pro zábavu.
Hlavní pes v průběhu doby mladého vychovával, učil ho, co má dělat u koz, což se mu dařilo. Učil ho ovšem taky, jak se zápasí. Ten mladý blázen ale při jedné takovéhle výukové chvíli nepoznal, že už by měl skončit, a rval se se starým hlavním dál. Starý neměl v úmyslu se rvát doopravdy a naštval se, protože to málem prohrál. Přece jen je mezi nimi rozdíl třináct let. Zasáhla jsem ve chvíli, kdy už toho měl po fyzické stránce dost. Za pár dní mladý znovu provokoval ke rvačce, bavilo ho to a situace se opakovala. Ale starý je chytrý. Postavil se na zadní a tím mladého převrhl na záda a zvítězil. Mladý ale nebyl naštvaný. Nějakou dobu starý výhrůžně vrčel, když se mladý přiblížil, ale už se to srovnalo a není mezi nimi rivalství.
No, popisuju tady detailně, jak se mí psi rvali, ale nešlo to bez toho. Momentálně je klid, všichni znají své místo. Oba starší psi vyšlou mladého, když je nějaká práce, a sami zůstávají doma nebo jinak v klidu, pokud se jim přímo nechce pracovat. Už všichni pochopili svou úlohu a je jakž takž pokoj. Musím se s nimi ovšem mazlit a chválit všechny, ne postupně, ale současně a dávat pozor, abych někomu nešlápla na nohu nebo na ocas, protože je nenapadne, že jsem to udělala nechtěně já, ale přisuzují to jinému psovi, takže se pořádně oženou.
Taky musím zachovávat klid anebo být jednoznačně rázná, protože jakmile bych byla nervózní, přenáší se to na ně. Pokud o něco jde, musím vydat jasný pokyn i pochvalu.
Pelechy ale mají každý jinde, mladý a někdy i nejstarší lehává s kočkou, ale každý chce mít svůj soukromý prostor bez ostatních psů.

[Hhippie]

No vidíte.
Já když byla u Xchipsy, kdo si jí pamatuje, ta měla na dvorku dva psy, ale vždy jednoho v kotci. Jsou s přítelem myslivci, takže měli každý svého pracovního. Myslím, že to byly čuby.
A vyprávěla, že žily na dvorku normálně spolu, v klidu, žádné konflikty. A jednou jedna běžela ze schodů domu a druhá stála pod těmi schody, obě nedávaly pozor a ta shora omylem narazila v tom běhu do té stojící. Strašně se servaly, málem se zabily, a od té doby se nemohly úplně hystericky vystát. Takže nejen, že do revíru museli brát buď jednu nebo druhou, ale prostě vždycky jedna byla zavřená v kotci.
To je dost omezující pro všechny zúčastněné..

[Františka.]

Ono to vypadalo jednu dobu taky tak, že jakmile se mladý přiblíží ke starému hlavnímu psovi na méně než metr, bude zle. Několikrát po něm vystartoval, už mu nedůvěřoval jako dřív. Ale poddalo se to, mladý je povahou naprosto nekonfliktní a starý to přijal.
Pamatuju si, jak to Xchipsy psala. Moje bývalá známá kdysi měla německého ovčáka a křížence, dvě feny. Nee že by se milovaly, ale jednoho dne přišla z práce a malá fenka křížence byla roztrhaná. Upřímně řečeno jsem taky odcházela a při návratu jsem čekala, že třeba najdu dva psy mrtvé a jednoho vítěze velmi zraněného. Mohlo by se to stát. Ani u psů není nic jistého, stejně jako nikdy nikde.

[Jana P.]

Chovatelky mi říkaly, že když ke dvou psům přijde třetí, je to prý nejhorší, ten čtvrtý už je zas oki.
Je to prý stejné i u dětí.
U nás ta nejstarší je pevně ve své sebejistotě, nemá zapotřebí být zuřivá, když jí malá štve, tak si to umí zařídit. Ale není na ní nijak hnusná.
Ta prostřední potřebovala sebevědomí posílit, aby bylo tak akorát, aby se neobávala, že o něco přijde, že jí něco hrozí.
Ale v každém případě vedení smečky mám já a manžel. Hodně jsem poslouchala Desenského Psí duše, taky si půjčila jeho knížky. A našla chyby, které jsem dělala.
Ty jeho knihy jsou fakt zajímavé.
Další složité období bude Leina puberta. Mám výhodu, že nechodím denně do práce a mám na ně čas.
Nechtěla bych to mít jako xchipsy to je strašné.
Spíš si říkám, jestli nás nejstarší opustí, to by mohl být problém. Pak se bude muset stanovit další první.
Desenský píše, i chovatelky říkaly, že vše od vodítka, po pelechy není žádného ze psů. Je to naše. Také nikdo nedoporučuje, křik, zlost, natož rány čímkoliv. Pes často neudělá co po něm chceme, protože nás nechápe, i když my si myslíme, že nám dělá naschvály.
A jak píše Františka, vnitřní klid a pevnost, to je nejdůležitější.
A řízená socializace.